Sám jsem to naťuknul už v minulém příspěvku a nakonec to byl
FB, který jako první prozradil, že jsme minulý týden nestrávili v Tampere, ale
cestováním. Spousta lidí se v posledních týdnech vydala na jih za teplem (Martin
do Bosny, Lucka do Barcelony, Mira s Bobem se vrátili z Indie), a tak jsem šel opět
proti proudu a naplánoval cestu na sever. A když říkám na sever, tak až na úplně
nejsevernější cíp Evropy - Nordkapp (o tom ale v dalším příspěvku, je toho více
než mnoho, co Vám chci napsat o Laponsku).
Tak tedy. V pátek 9.11. jsme vypůjčili dvě auta (minibus s devíti
místy k sezení a osobní automobil s pěti), nakoupili základní potřebné
potraviny a pozdě večer začali balit na severskou túru. Protože nás podle plánu
čekalo více než 3000 km, tak jsme se rozhodli cestovat pouze ve 12 lidech - 8 v
minibuse a 4 v autě. Po půlnoci jsme se sešli kousek od centra naloženi až po
střechu a vydali jsme se krájet prvních 500 km směr Oulu.
Po pár zastaveních a výměně řidičů jsme nad ránem dorazili
do Oulu. Vydali jsem se na poznávací city tour, která se spíše změnila v
hledání otevřeného obchodu se snídaní a kafem. No jo, co se dá dělat, zase to
byl McDonald, který má otevřeno nonstop. Ještě chvíli jsme pocourali po centru,
vyzkoušeli, zdali je led z moře opravdu slaný (minimálně tak nechutnal) a opět
a znova hladoví jsme skončili v univerzitní restauraci.
Oulu city hall |
zamrzající Balt |
Po obědě jsme dali sbohem přímořskému klimatu (-3°C, vítr) a
začali ukrajovat další kilometry tentokrát na vnitrozemských silnících. Sněhu
začalo přibývat (i na silnici), ale to nebyla překážka, abychom nedorazili okolo
čtvrté odpolední (už za tmy - vyhodnocení soutěže z minula na konci článku) do
vesnice Santa Clause. Vesnice leží na polárním kruhu, a tak jsme poprvé v
životě překročili polární kruh, vyfotili se se Santou a nakoupili pár pohledů.
Ve večerních hodinách jsme ještě poznali centrum Rovaniemi, pozdravili
nejsevernější McDonald v Evropě a vydali se na poslední část cesty v tento den,
cestou necestou, lesem nelesem, ale vždy po sněhu směr Äkäslompolo. Cesta trvala
více než tři hodiny, poprvé jsme pořádně otestovali naše zimní obutí s hřebama
(malé nenápadné hřebíčky, kterých jsem si všiml až třetí den) a nakonec
zaparkovali u našeho dočasného útočiště - chaty Äkäspirtti. Zajímavostí bylo,
že jsme si chatu odemknuli sami pomocí kódu, který jsem dostal mailem.
Nezvyklé, ale fungovalo to. Jako první jsme tak zapnuli saunu, vybalili věci z
kufrů a vysekali díru v ledu na našem soukromém jezeře. Po pizze, pár pivech a
sauně jsme dokonce vyzkoušeli i "vodu" (tekutá směr ledu) v jezeře a
dosti unavení odpadli spát.
Santa Claus village |
Artic circle |
V neděli jsme se vzhledem k počasí (a fyzickému vyčerpání)
rozhodli pro odpočinkový den. To především znamenalo zapnout saunu a vysekat
díru v ledu na jezeře. Když už jsme se tedy nikam nevydali, a venku sníh přímo vybízel k
šíleným konstrukcím, postavili jsem za odpoledne bobovou dráhu a iglů. Zajímavé
bylo sledovat, jak se lidi ztráceli, aby se za chvíli opět objevili na terase s
ručníkem kolem pasu a nekončící vlnou páry ze všech pórů kůže. Vše se nám
podařilo (dokonce jsme saunu vyhřáli na 110°C), opět jsme vyzkoušeli na vlastní
kůži ledovou tříšť v jezeře a opět po pár pivech odpadli spát (fotky bobové dráhy, iglů a sauny později).
V pondělí jsme se vzhledem k nevábně vypadajícímu počasí
vydali do nedalekého lyžařského střediska Ylläs. A jelikož jsme ECO, tak jsme
nechali osobní auto u chaty a vyskládali jsme se v dvanácti lidech do minibusu.
Ani silný vítr a teplota -6°C nás nezastavila ve výstupu na vrchol nejkratší
možnou cestou - sjezdovkou. Cestou jsme udělali pár fotek a po krátkém
zastavení na vrcholu se rychle vydali zpět. Zimní počasí také zpomaluje mozkové
funkce a tak jsme asi všichni zapomněli kolik je nám let. Všichni jsme se tak
zapojili do válení sudů, skákání hlavou do sněhu, skupinovému týrání jedné
osoby (nevím proč, ale většinou jsem to byl já), ... No zkrátka a dobře jsme po
návratu na chatu naplnili sušák až po okraj a šli do sauny. Večer asi popisovat
nemusím, vzhledem k předchozím dnům si to umíte představit.
V úterý se na nás usmálo počasí, vykouklo sluníčko, ale také
během noci spadla teplota o dalších deset stupňů. Ráno nás tak přivítalo
krásných -16°C, ale jasno. Po obědě (nebo spíše snídani) jsme se naskákali do aut a
vydali se poznávat nedaleký národní park Pallas-Yllästunturi. Po zastávce u
jedné ze severských otevřených chat (pro případ nouze je zde uvnitř dřevo a
ohniště), procházce národním parkem, pozorováním sobů v přírodě i vyhýbání se jim
na silnici jsme večer dorazili zpět na chatu. A ačkoliv počasí stále přálo (teplota
se opět blížila -16°C, ale stále bylo jasno) moc dlouho jsme se v chatě
neohřáli (prakticky jen zapnuli saunu) a vydali se pozorovat polární záři. Nejprve jsme byli zklamaní, velice
těžko pozorovatelný zelený stín se téměř ztrácel, ale pár minut čekání se
vyplatilo a Laponsko se nám odměnilo vrchovatě. Těch pár chvil mi zůstane v paměti
asi velice dlouho, leželi jsme ve sněhu pozorovali hvězdy, když nad námi někdo
rozsvítil zelenou baterku. Co sekunda, to jiný tvar, jiný rozměr, jako když
pracujete s modelínou. Po takovém výletě jsme opět zakončili večer v sauně,
tentokrát ale bez jezera, jelikož už se nám nepodařilo vysekat do ledu díru. Bylo to také poprvé, co jsem se snažil jenom v ručníku kolem pasu, rýčem v rukách a polární září nad hlavou vysekat díru do cca 5 cm tlustého ledu. Neúspěšně. I
tak ale jeden z nejpovedenějších dnů za poslední měsíce :)
to rozhodně není ta nejsilnější Aurora :) |
park Pallas-Yllästunturi |
reindeers |
A jelikož jsme měli ubytování domluvené pouze do středy,
bylo tedy potřeba ve středu dopoledne uklidit chatu, naskládal věci zpět do aut
(ačkoliv jsme skoro všechno jídlo snědli, věcí v kufru bylo více než na první
cestě) a vydat se na další road trip skrze severské země. O tom ale celý příští
příspěvek. Teď ještě maličko o chatě, abyste měli co závidět. Chata vypadá z
venku velice prostě, uvnitř je však místo pro 12 lidí, dvě 40'' televize,
blueray přehrávač, dva gauče, krb, nová kuchyň, sauna a společenská místnost s
obrovským stolem pro všechny. Dvacet metrů od chaty je jezero (soukromé), cestu
máte osvětlenou a nyní se tam nachází i iglů, ve kterém bylo i při -16°C celkem
příjemně (a to jsme tam seděli nazí po sauně).
Tím tak končím neopakovatelný zážitek z Laponska, kde se mi
splnilo přání vidět polární záři, vidět a pohladit si soba a také vyzkoušet
absolutně pravou finskou saunu i s vihtou (svazek březových větviček pro
stimulaci průtoku krve v kůži). Nakonec tak končím i soutěž z předchozího
příspěvku - zde je vyhodnocení. Tipy byly velice přesné (až Vás podezřívám z
toho, že jste googlili). Správné časy - 15:49; 16:09; 16:20. Součet odchylek je
tedy - Terka (30 min), Martin (63 min), Lucka (23 min). Děkuji všem tipujícím a
Lucka má u mě pivo :)
LAPONSKÁ ZAJÍMAVOST č. 18 - sob:
Zajímavostí, které se nacházejí jenom v Laponsku je mnoho,
ale asi nejznámější z nich je sob. Tak tedy něco málo o sobech z naší
zkušenosti. Já ty zvířátka nechci urazit, ale opravdu mi připadaly takové
hloupoučké (ale krásné). Čekají na Vás na silnici, když se k nim přiblížíte
autem, začnou utíkat po silnici směrem, kterým jedete. Abych je chudáky
neuštval, zastavil jsem, počkal až zmizí za zatáčkou a pomalu pokračoval dál. O
to větší překvapení, když je najdete i za další zatáčkou a situace se opakuje.
Předjet se dají těžko, jednak běží uprostřed silnice (a celkem rychle) a občas
odkopávají nožkami do stran. Když se po pár kilometrech konečně rozhodnou
odbočit na vedlejší cestu, stejně na Vás počkají než projedete kolem. Otrlejší
kusy stojí na krajnici a pozorují dopravu jako policisté, když zastavíte s
cílem pohladit si jejich hrubou kůži, tak pomalým krokem odejdou o kus dál. Tak
ještě nakonec pro pobavení, malý rychlý skeč.
A kde máme fotky toho luxusu uvnitř chaty :)
OdpovědětVymazatKolik jste platili za pronájem? To byla ta univerzitní chata?
Hele dotáhni s sebou jednoho soba ;) Já bych si ho taky pohladil.
Já bych si taky chtěla pohladit sobíka :-)
OdpovědětVymazatP.S.: Lůca už se na pívo těší ;-)